15.1.2015

Mlácení neviňátek aneb deklasování Realu Madrid

Sešli jsme se krásného lednového večera, abychom mohli opět rozdávat radost. Všichni aktéři očekávali klasický čtvrteční fotbálek, ale tento večer byl něčím vyjímečný. Byla mi poprvé udělena pocta být kapitánem. Snad nade mnou stál i sám fotbalový bůh, protože jsem se tím zároveň i stal vůdcem neuvěřitelného brankostroje a samozřejmě také nejvyšší výhry v historii čtvrtečního fotbálku.(za což Ti moc děkuji Bende!)! Bohužel jsem tím i prodloužil, už tak dost černou, sérii Víťových proher.

Celý týden jsem přemýšlel, jak nejlépe poskládat mančaft. Měl jsem vše promyšlené do posledního puntíku a tudíž jsem ani nebyl moc nervózní. Stala se mi však velice nepříjemná věc. Nepřišel tahoun Tomes a já v tu chvíli nevěděl, kde mi hlava stojí. Koukal jsem se do všech stran, jak na tom kdo je.. Jak se kdo mazlí s balónem, jak má kdo utažený nárt, prostě jakou má kdo ten večer formu. Na tahu jsem byl naštěstí první a tak jsem vzal srdcaře Hedvu, který si vždy dokáže perfektně zkorigovat obranu a jezdí do umření. Kapitán Realu Veslo velice dlouho přemýšlel a nakonec vybral psa obranáře Mikiho. V tu chvíli jsem měl jasno v tom, že beru špílmachra a zároveň golmanského čaroděje Kouče. Veslo opět chvíli váhal a vzal fotbalového profesora Luňase. Další volba nebyla vůbec jednoduchá.. Vsadit na vynikajícího fotbalistu Maroše nebo na levonohého šutéra Rafu? V hlavě mi dost lítal i Víťas,ale měl jsem strach z jeho černé série. A co náhrada za Tomka Buchlík? Má to v noze nebo ne? Vsadil jsem tedy na jistotu a vzal Maroše a jak se později ukázalo, udělal jsem velice dobře. Teď už přesně nevím, jestli vzal Veslo Víťu nebo Rafu,ale já každopádně v dalším tahání zariskoval a sáhl pro v sálovkách hrajícího žolíka Buchlíka. K Veslovi pak ještě přibyl obětavý Macinho a ja měl v krátkém triku hrajícího Ostrovida!

K samotnému zápasu ani není třeba se moc vyjadřovat. Na začátku jsem cítil mírnou nervozitu a odpovědnost,ale s prvním písknutím to ze mě spadlo a šlo se do boje. Německo vůbec nepustilo Real do hry a byl to doslova koncert, co moji kluci předváděli. Šance střídala šanci a z tribuny to muselo vypadat, jako kdyby hráči v růžových dresech byli jen stojící kuželky. Góly však nezačaly padat hned, jelikož si moji kouzelnící s balonem tak hráli, že chtěli pokaždé zavézt balon až do kuchyně. Po Hedvově sólu po levém křídle a ztečované pumelici se to ale nevídaně rozjelo! Narážečka sem, narážečka tam, bum bum, šup šup a míč se třepotá v síti. Koučův přehled byl až neuvěřitelný a jen rozdával balony před prázdnou branku nebo sám nekompromisně zakončil. Žolík Buchlík byl také vynikající, opravdová náhrada za Tomka! A Maroš zahrál určitě svůj nejlepší čtvrteční fotbal. Když už se Real dostal k tomu kulatému nesmyslu, tak vzadu čekala závora aka Ostrovid, přes kterého nikdo neprošel a s Hedvou svědomitě řídil obranu. Ze strany růžových bylo celý poločas jen slyšet bezmocného Mikiho, jak celou dobu říka: "Pojďte si to dávat do lajničky, jednodušše. Lajnička, lajnička." Ani to však nepomohlo. Ukazatel skóre se v poločase zastavil na číslech 6:0! Pravda, zažili jsme už i vetší obrat v zápase,ale toto byl prostě německý večer se vším všudy. Po převelikém hecování ze strany madridského celku se vletělo do druhého poločasu. Nicméně cca po 15s je zmrazil Kouč a dal na 7:0! To byla velmi ledová sprcha.. Růžovým se alespoň podařilo vstřelit nějaký ten gól, ale bylo to také dost tím, že jsme na chvíli doslova přestali hrát. Když byl stav asi 16:4, tak říkal Kouč madridským, že si mají dát po zápase pivo a na všechno zapomenout.(kéž by jim to šlo) Byla však ještě dobrá čtvrthodinka do konce a z tribun se začalo ozývat: DEJTE JIM DVACET DEJTE JIM DVACET!!! DVACET DVACET!!! Tak jsme se ještě na chvíli vzchopili a nasázeli dalších pár fíků, až se skóre zastavilo na výsledku 22:8 pro Němce. Z Němců skóroval snad každý hned několikrát, osm gólů si připsal Kouč minimálně 5 i Maroš (nejlepší hráči zápasu)! Co k tomu ještě říci? Snad jen to, že frustrace ze strany Realu nebyla ani tak strašná. Nikdo nijak extra nenadával(kupodivu ani Rafa; Ví´ta si tedy párkrát zanadával na kapitána, jak jen to vybral tým), ale byla to spíš taková bezmoc a rezignace. Víťova černá série se zas o něco prodloužila a Němci byli šťastní. 

Zápas se samozřejmě řešil ještě dlouho poté, ačkoliv se vůbec nešlo do hospody! Já na chvilku chtěl, ale Luňase čekaly testy, Mikiho asi učení, kluci z koleje jeli na kolej a ostatní nějak neměli náladu.(nechápu) Poctivě jsme to ale rozebrali o pár dní později na Luňasovo narozkách, kde už to každý bral s úsměvem. Já jsem samozřejmě párkrát popíchl Vesla a on se na mě krapet rozzlobil a měl takové řeči, že už si mě nikdy neveme do týmu a tak. To je ale po takové prohře určitě pochopitelné a já to opravdu nemyslel zle! 

Sportu zdar a fotbalu zvláště!!!

Blahy Jr