17.1.2019
Je středa 16.ledna a já nadrženě koukám na facebook. Otevřu svojí nejoblíbenější stránku (čti Čtvrteční Fotbálek) s tím, že konečně po delší odmlce napíši, že jdu! Žádné upozornění mi nepřišlo (klidně Vám to ukážu v mobilu), ale pro jistotu scrolluji po stránce dolů a vidím článek, pod ním další a tak s chutí dělám anketu a píši, že si jdu pro klíčenku! Za chvilku jsem dostal krásnej pojeb, že jsem udělal druhou anketu. Omlouvám se! Ale neudělal jsem to schválně! Tak jsem začal popichovat i Bendeho, že dodal pozdě článek a v tu chvíli někdo vymyslel, že budeme kapitáni! Jaká to pocta a už tak vesmírná natěšenost do zápasu vyletěla na level kosmír (to je mnohem víc, jak vesmír).
Hned ve čtvrtek ráno jsme si s Bendítkem napsali a střihli jsme si přes týmového doktora Štěrka. K mé radosti jsem svým kamenem otupil nůžky našeho hbitého dlouhonožky. První volba, jako již tradičně, patřila nejlepšímu playerovi ČF Grünymu. Bende tahal postupně Kraldu, Pavlise, Hrubase a Vencoše. Moje druhá volba byl, v poslední době neskutečně hrající ,Tygr. Ten i přes veškeré trable se svojí váhou stálé lítá po place jako hadimrška. Třetí volba byl Štěpa aka sebano_private. 16ti letý to kopáč, který snad v budoucnu prodá svůj talent a bude zvát hráče ČF na jeho zápasy v Premier league (případně alespoň v Gambrinus lizeJ). Poslední, ale nikterak slabší, článek naší soupisky je obávaný šutér a nejlepší prodejce nemovitostí v ČR Víťas. S týmem jsem byl arcispokojený. Přesně takhle jsem si to představoval. Druhý kapitán mi ale řekl, že jsem bral přesně ty hráče, které chtěl on a tak jsem pocítil ještě větší důležitost střižby. Bende si vzal Juve a já německou mašinu BVB! Přes den proběhla nějaká ta hecovačka.. Hlavně teda s Pavlisem, kdy jsem mu říkal, že mu přinesu na zápas kapesníčky až bude plakat. Na oplátku se mě ptal, jestli hraju s Víťou a Šébou, aby se mohl celý zápas smát, jak se hádáme a proč jsme dostali deset apod.. V šatně jsem ještě zjistil, že nemám dres,ale Sumísek ho doma našel a okamžitě přivezl na plac! Upřímně, byl jsem si jistý, že vyhrajeme. Možná až moc, ale snažil jsem se náš tým trochu i brzdit. Řekl jim, že to rozhodně nejsou žádná ořezávátka a že když všichni zahrají svůj nadstandard, že to bude velmi těžký zápas. Myslím ale, že zahráli ještě lépe a tak pojďme k samotnému zápasu…
Vstup do zápasu nebyl kdovíjaký, faul na Míšána a po něm kontroverzní gól na 1:0.. Co už, my jsme byli na hrušce a řekli jen: „Ok, je to zahraný, vedete..“ (prohrát v tomhle zápase o gól, tak bych asi vyletěl z kůže a nasranost by tryskala z těla ven). Nic, hlava nahoru, balón na kopačky a jedeme dál. Předávali jsme si mičudu ze strany na stranu a snažili se rozhýbat pevnou obranu Juventusu. Bránili však v dobrém bloku a my jsme se k nim nemohli propracovat, tak jsme si často pomáhali s gólmanem a dostali tak plno gólů.. Hlavně z brejků. První brejk, který přišel krátce po prvním fíku a už jsme tekli dvě nula.. Nabíhám si, jsem sám před brankářem, ale snažím se ještě vybídnout v lepší pozici stojícího Štěpu. Chyba, kamaráde chyba.. měl jsem střílet, utáhnout placku a prostě střílet!! Zmrvil jsem to a vyslechl si,že mám střílet. Při jedné z demolic několik týdnu zpět jsem si uvědomil, že je kolikrát lepší pocit dát finální přihrávku, než vstřelit gól (chápu Tomíího). Já na to ale prostě nemám, jsem střelec a asi to tak už zůstane. Během několika málo minut jsem tam loupnul první banán. Akorát přicházel Majkl s Mikim a další kus se třepotal v síti. Tribuna se zaplnila a nám to vlilo krev do žil, dlouhý pas za obranu. Na nohou Marcelovské lepidlo, druhej dotyk z otočky na bránu a hattrick je dokonán. Bohužel jsme pak ještě dostali dva laciné góly, poté jsem já sám tváří v tvář Kraldovi selhal a tak se šlo do šaten za stavu 4:3 pro Starou Dámu.
Klasické hecovačky, že jsme lepším týmem, že oni jen brání a že to zlomíme, že musíme chytit začátek poločasu apod. Než jsme se rozkoukali, tak jsme po dvou hrubkách tekli 6:3. Přišlo mi, že jsme převážně hráli my, ale Juve hrálo ono pověstné Catenaccio, úžasná obrana a smrtící protiútok. V jednu chvíli se Víťas krásně rozohnil a vyjebal je, že hrajou totální beton. Jo, hráli klasickej Prešov, ale hráli ho setsakramensky dobře. Dvě nebo tři branky přes celé hřiště do prázdné branky a u nich euforie a klid na kopačkách.. Zato u nás gesto zmaru, hlava v dlaních a neskutečná frustrace. Když Pavlis loboval Míšana, který svým mohutným sprintem dobíhal míč mířící do brány, tak jsem se musel pousmát. Míšanova noha doslova vylétla do vzduchu.. Cca 2.20 m vysoko, ale balón byl zrovna v tu chvíli 2,30 m. Zasmál jsem se, ale nebyl to nikterak radostný smích. Spíš jsem se smál tomu, že už to není možné.. Den blbec, tenhle zápas nemůžeme vyhrát. V tu chvíli by si nikdo ani na Brazílii v nejlepších dobách nikdo nevsadil. Gruny prý utrousil i větu: „Ať už je konec!!“ Bylo ale stále dost času. Ačkoliv na tabuli svítilo propastných 10:4, tak jsme pořád měli nějakých 15 min čas to zvrátit nebo se aspoň pokusit něco udělat. V tu chvíli mi problesklo hlavou to číslo deset a jak mi Pavlis říkal, že se budeme hádat, proč jsme dostali deset. Nechtěl jsem si vůbec představit, co by se dělo, kdybychom ten zápas prohráli a ještě jsme dostali tu desítku. Museli jsme s tím něco udělat! Snažil jsem se to hecovat a Víťa v tom dost pomohl. Míšan zatáhl po levém křídle, klika sem, klika tam, stahovačka, uvolnění se, střílená příhra a já tam jen stál s nastavenou levandulí a bum do šibenice. Pořád tečeme o pět a nikdo z nás ještě nebyl hlavou úplně nahoře. Co se ale dělo pak, tak to nemá období (jak by řekl Veslo). Sprintuju, hledám Grunyho před bránou a co se nestalo.. Kuba si tu přihrávku srazil do vlastní sítě! 10:6! Nutnou podotknout, že se Kuba zřejmě pomalu probírá ze svého prokletí, protože včera trefil 3x, ano 3x (!!!) prázdnou branku.. No a co, že to bylo jednou do vlastní sítě? Pořád to v něm je a příště se jistě vrátí ještě v lepší síle. To už nás začínalo docela nakopávat a hlavně soupeře dostávat lehce dolů. Pak se trefil Štěpa, hned po něm Víťa, kterýmu je prostě jedno, jestli levá nebo pravá, prostě to tam žíní a konečně to tam spadlo! V zápase měl nespočet krásných střel, ale vždy měl smůlu v zakončení. Buď trefil prvního hráče nebo těsně vedle nebo to robinsonádami vyškrábával, až neuvěřitelně chytající, Kralda. Ale teď to tam padlo!! 4 fíčky během pár minut a italské catenaccio se začalo rozpadat jako domeček z karet a jejich hádky byla voda na náš mlýn. Rozehra, Gruny neohroženě obírá soupeře o balón, napřahuje se a rozvlňuje síť. Euforie v tu chvílí byla větší, jak celá naše planeta! Grüňák dokonce samou radostí vyskočil na plot a skoro ho celej sežral! Chvíli tam visel asi podobně jako výčepák na sítích v Plzni na zápasu jeho AS Roma nebo jako Pasta, když dá vítěznýho v prodlužku a naskočí na plexi! Myslel si, že už vyrovnal, ale snížil na 9:10. Náš tlak ale nepřestával, Míšan sprintuje, zleva nabíhá Štěpa,ale Tygr to bere tu tíhu na sebe a podél tyče propálil soupeřova brankáře. 10:10!!! Hrajeme dál, krása střídá nádheru. Přijde mi krásnej pas, vidím skulinku a míč jsem vtěsnal mezi Bendeho a levou tyčku. Vedeme!!! Přidali jsme ještě dva a dokonali tak neskutečný obrat.
Že to byl nejvíc nervy drásající zápas? Možná. Že to byl největší obrat v historii ČF? Dost možná taky. Ale že to byla ta nejsladší výhra v historii, tak to vím rozhodně! Rychlá fotka, na které musel chybět Štěpa (tým odjel na soutředění a on se na něj vykašlal zřejmě proto, že tohle pro něj bylo důležitějšíJ) a navíc o tom ani nevěděl velkej Šéba.. Pavlisovi jsem hodil kapesníček, dala se sprška a rozjelo se rozebírání a hlavně dobírání si hráčů Juventusu. S Tygrem jsme byli autem a oba jsme byli v takové Nirváně, že jsme prostě chtěli oba pít a tak jsme vytáhli Sáru z pyžama a podruhé ten den musela jet do Dejvic kvůli našemu fotbálku! :D V hospodě jsem se dlouho tak nezasmál! (I díky historce o Depešácích, která neměla z fočusem nic společnýho). Na Víťovu hlášku: „Kluci, co jste tu zbyli z Juventusu.. Nechte nám tady na baru pětikorunu za ten kolotoč, jo?“, tak na tu snad nikdy v životě nezapomenu. Míšan zas celej večer pil malinovku a kazil si zuby (pil pivo,ale bylo taaaak sataraaašně sladký). Už si ani nevzpomenu, co tam všechno padlo za hlášky, ale jedna střídala druhou a pohled na takovýho Pavlise byl k nezaplacení! Hráče jsem vyhrál o bod před Grunym a Víťou, ale za tenhle zápas se nedalo určit, kdo byl nejlepší. Dal jsem sice hexatrick,ale žádnej z těch gólů bych bez ostatních nedal!!!
Ráno jsem byl srát a fakt mi přišlo, že seru cukrovou vatu. Celej ulepenej a i když mi celej den třeští palice, tak je to jeden z těch nejkrásnějších dnů. Ráno, cestou do práce, jsem nad tím přemýšlel a musel jsem si v autě pustit We are the champions.. Jo, takhle nějak si musela připadat Evka Samková to ráno po tom, co udělala zlato na OH. Spousta z vás si říká, že se to asi nedá srovnávat, ale ja vám říkám, že teda dá! Přidal jsem pak ještě pár songů jako dva např. Stand up for the champions od dvou Londýnskejch buzíku Right Said Fred. Na závěr jsem přidal gólové znělky, co hrají v TD Garden na Bostonu a 6 minutovou techno verzi, co hraje na Bayernu – Paaaaapaapapapapaaaapaaaaa!!!!
Jedno ponaučení na závěr, co mi před chvílí psal Gruny:
Jak říkáme, skóre o poločase nehraje roli.. my tentokrát můžeme říkat, že skóre po třech čtvrtinách nehraje roli. :D
Je to prostě radost a každej zápas píše různé příběhy! Jsem rád, že toho můžu být součástí!
Matthaus 11