21.11.2019

21.11.2019 – čtvrtek

Pán Bůh nás má všelijaký – jak tvrdí mafián Chorchíto alias pan Blahut, Matesův táta. Otec jednoho z našich kamarádů, elitního střelce a jednoho z kapitánů, zvolených pro dnešní zápas. Začínám tím proto, protože se na psaní článku ze zápasu z minulého týdne velmi těším, už se na to těším celý víkend a dnes je pondělí a udělal jsem si na psaní patřičný klid. Píši to dále proto, protože 2 týdny zpět byl zvolen hráčem Novas a tomu se do psaní vůbec nechtělo. To ale není z mojí strany výtka, prostě to tak je a chtěl bych ho ještě jednou pochválit za to, že vůbec nějaký článek poslal, sice se opozdil, ale Bende ho mohl vložit do análů a o to jde. Abych vás neochudil o představení druhého kapitána a jeho otce, jdu rychle na to. Druhým kapitánem byl Míšan. Od jeho táty jsem takový moudro zatím neslyšel, ale charakterizuji ho tím, že to je obrovský nadšenec do playstationu a paří FIFU snad 20 hodin denně. Utkvěla mi taková vzpomínka, když Míšán vyslal svoje rodiče k nějakým narozeninám do lázní na prodloužený víkend a máma sama chodila na procedury a táta seděl na hotelovém pokoji a smažil celé dny online turnaj a nevylezl z pokoje. To mi přijde jako srdcařství a podtrhuje to mnou napsanou první větu: Pán Bůh nás má všelijaký.

Každý z nás rozděluje týden na dvě části. Běžná populace na pracovní dny od pondělí do pátku a víkend. My, hráči čtvrtečního fotbálku, rozdělujeme týden na čtvrtek a pak ty zbylé dny. Od pondělí postupně graduje natěšenost, občas nervozita – vždy si ale vzpomenu na to, co jsem dělal dny před čtvrtkem a co po čtvrtku. V tomto týdnu jsem se v úterý ráno probudil a začal jsem cítit mírný knedlíček v krku. Ten den jsem sloužil a měl jsem trošku obavy o svoje zdraví, jak se to po noční službě vyvrbí. První myšlenky vůbec nesahají tam, že bys třeba přišel o nějaký pracovní den v práci, že bys přišel o nějakou ambulanci nebo o sál… vuuuubec. První co ti vyskočí na mysl, když v úterý ráno prvně polkneš a ucítíš knedlíček je: Ku*va, snad budu ve čtvrtek dobrej a budu moct nastoupit do zápasu. Úterý jsem v práci přečkal dobře, už si vůbec nepamatuji, co jsem tam dělal. Vím, že jsem se pouze soustředil na sebe a dokola si opakoval, musíš se uzdravit, musíš ve čtvrtek nastoupit. Ve středu ráno jsem se probudil a světe div se, polknutí naprosto hladký, jako když ti ho zkušená rozkuřovačka pořádně přeblafne a spolkne všechno tak hladce, že nezbyde ani semínko. Zachvátila mě radost, euforie, to je pak strašně jednoduché, udržet si ten úsměv na tváři celý den. Nemusel jsem po službě do Berouna a tak jsem mastil ihned domu. Dopolko jsem si uklidil vyprané věci na fotbálek, zahrál nějaké hry na playstationu – konkrétně Need for Speed Payback, vyhrál jsem pár pouličních závodů a taky jsem si četl knížku. Momentálně mám na pomyslném nočním stolku knihu od Nicka Hornbyho – Fotbalová horečka. Píše ji sám autor, píše ji o sobě ve věku 34 let v roce 1991. Kniha začání tím, jak ho otec v jeho 11 letech vzal poprvé v Londýně na slavné Highbury, na Arsenal, jak se do Arsenalu zamiloval, jak od 13 let chodil na zápasy sám, protože se rodiče rozvedli, jak ve 14 začal jezdit na výjezdy, jak na vysoké v Cambridge chodil na všechny zápasy Cambridge United a do Londýna jezdil na důležité zápasy Arsenalu. Že Svět není naše planeta, ale že Svět je fotbalový míč… Kniha začíná touto větou: 14.9.1968  Do fotbalu jsem se zamiloval stejně, jako jsem se později měl zamilovávat do žen: náhle, nevysvětlitelně, nekriticky, bez jediného pomyšlení na bolest či rozervanost, které to s sebou může přinést.

Myslím si, že kdyby se na nás šel někdy Nick Hornby podívat na Katovnu, že by pak každý týden létal z Londýna Raynairem za 300 kila na otočku, vychutnal by si tu nejkrásnější fotbalovou podívanou, zalil to v hospodě s námi šesti kouskama plzeňského a mastil zpět do Londýna. Holt: Pán Bůh nás má všelijaký.

Konečně čtvrtek, celý den sedím rozechvěle v práci, nebyl to zrovna ten den blbec, kdy nevíš kam skočit, prostě to docela šlo. Kouknu na telefon, upozornění na facebooku. Míšán vkládá ve 12:37 příspěvek. Yeeees, člověku hned srdíčko poskočí, že by sestavy? Ano, rozdělení hráčů je na světě!!! V sestavách pochopitelně chybí Novas, protože jak jsem psal výše, nedodal článek včas a byla mu vystavena disciplinárkou stopka na jeden zápas. Zcela jasný a pochopitelný krok a další týden už bude určitě plný síly dovádět na umělém pažitu jak kamzík na stěnách kenederskejch horskejch masívů.

JUVE: Mates ©, Gruny, Seba, Mikic, Chybic, Bende.

DORTIK: Míšán ©, Štěpa, Hedva, Majkl, Víťa, Fanda.

Za mě osobně velmi silné sestavy. Štěpán Šebrle mě při své minulé návštěvě na Katovně povozil na kolotoči, co kolotoči, na centrifuze takovým stylem, že jsem si musel do tohoto zápasu vštípit v hlavě takové nastavení, že to musím očekávat, aby se mi po zápase zase 3 dny netočila hlava. Byl jsem po zbytek čtvrtku natěšen, ono když ti přistanou v mobilu sestavy již ve 12:37, tak pak je ta euforie do zápasu pěkně dlouhá a já jsem se těšil jako blázen! Věděl jsem, že budu muset vzadu v obraně máknout a pořádně se vyždímat, prostě toho malýho Šébu udržet na uzdě. Očekával jsem již poměrně chladné počasí a tak jsem se nabalil jak pumpa. Při rozcvičení mě příjemně překvapilo, že zase taková zima nebyla. Sundal jsem tedy jednu mikinu a zahodil rukavice a snad i čepici. Na časomíře se nastavilo 32,756149 minuty hrubého. Ono to je pokaždé trošku jinak se mi zdá, tak nedokáži napsat přesnou cifru a šlo se na to.

Zápas 6 na 6. Moc prostoru pro nějaké vymýšlení tedy opravdu na hřišti nebylo. Malej Šéba do toho okamžitě začal práskat a já jsem kolem něj tancoval jak na gumičce. Za poslední měsíce si nepamatuji, že by se začalo celkově v takovém tempu. Hodně sprintů, hodně bránění, rychlé přechody do útoku. Po nějakých pěti minutách jsem si jen tak v duchu říkal, jestli to takhle půjde dál, tak to nevydržím. Zahrávali jsme roh a byl jsem strašně rád, že si alespoň trošku odfrknu a vydýchám. Jako první šli do vedení němečtí. Míšán si navedl ukázkově na pravém křídle balon na pravou nohu a utaženou střelou propálil Bendeho. Juve ale hrálo do té doby dobře a hlavy jsme rozhodně nevěšeli. Oba týmy pěkně makaly dozadu, proto se útočníci nedostávali do přečíslení. Hra jeden na jednoho šla oběma špílmachrům na obou stranách výborně. Jak Grunymu na straně Juve, tak malýmu Šébovi. Po nějaké době Juve srovnalo stav na 1:1. Tempo hry moc nepolevovalo, ale hrálo se mi dobře. Podařilo se mi malýho Šébu poměrně dobře bránit, občas jsme se na něm vystřídali s Grunym a pokud ho měl mít na starosti můj parťák z obrany Bende, tak ho taky k ničemu nepustil. Na druhé straně dobře bránilo duo Majkl – Fanda. Nicméně tým Juve přece jen našel skulinku v jinak strojově propracované obraně Dortíku. Po rozehrání rohu se míč trošku zamotal a výborně si pro něj doskočil Gruny a ze středu hřiště, již ve vápně vsítil (tady si nejsem úplně jistý, že to byl opravdu Gruny, případně se jinému autorovi gólu omlouvám). Hra se opravdu velmi vyrovnaně přelévala ze strany na stranu. Po nějakém dalším rohu Juve se podobně míč zamotal ve vápně Dortíku a já sám jsem vsítil třetí gól Juve. Měl jsem z tohoto gólu obrovskou radost. Moc jsem si tento zápas nezaútočil a v tento moment jsem to trošku risknul a zaběhl hluboko do obranného valu Dortíku, vyplatilo se! První poločas již další branky nenabídnul a tak jsme se šli vychcat na tribunu a napít za stavu 3:1 pro Juve. Není snad článek, kde by se nezmínilo, že takový stav je na Katovně pomíjivý a nic neznamená. Možná kdyby se začaly hrát pouze druhé poločasy, tak bychom k tomu mohli komentovat něco jinak a něco více, ale je to prostě tak. My jsme si řekli, že hrajeme velmi dobře a že musíme vydržet běhat a najít v sobě pak morální sílu a nechat na hřišti všechno. 

S ubíhajícím časem docházely síly všem hráčům, nebylo to ale tak markantní, jako v jiných zápasech. Myslím si, že se to u všech přítomných na pažitu setkalo s dobrou formou a nebyl na hřišti nikdo, kdo by to vyloženě kazil. Ano, nějaké momenty tam byly, to jsou ovšem vždy. Víťa občas potáhnul a to nevydržel Míšán a pěkně ho zjebal v průběhu hry. Občas dostal čouda Fanda za svojí údajnou neohrabanost, ale vše v dobrém. Jednou se stalo, že Šéba nepřešel u levého mantinelu hráče jeden na jednoho a z protiútoku vsítil Dortík ihned gól. (to byl ten jejich první). Juve pak mělo v průběhu druhého poločasu několik slibných až skoro gólových šancí, ale nevyužil. To byla voda na mlýn Dortíku, který dokázal snížit na 3:2. Skvělé drama podtrhnuté nepříjemným zraněním Bendeho, který si v zápalu boje ve vlastním obraném pásmu způsobil distorzi hlezna (čti výron kotníku). Nepříjemnost. Víc mě to mrzelo vůči němu, už si taky nějakým zraněním prošel, dokonce u mě skončil na operačním stole pod kudlou. Ale koleno zdá se nějak funguje, tak jsem si říkal, že to snad bude dobrý. Šel do brány a pak se po pár minutách dokonce vrátil do pole. Jsem za to moc rád. Nestává se často, že by se standartní situace staly pomyslným jazýčkem na vahách v zápasech čtvrtečního fotbálku. Většinou se rozhoduje v plynulé hře, často z protiútoků. Nicméně si myslím, že i další gól padl po rohu Juve. Z pohledu útočícího týmu, z pravé strany šel krásný centr do vápna německého týmu, tuším ještě odrazem nebo druhým centrem plachtil míč na zadní tyč. Gólmanem byl v té chvíli Majkl, který je výborný gólman – Šmajkl! Nicméně nechal míč proletět vzduchem za sebe, ono to asi ani jinak nešlo a za ním byl na číhané, zády k bráně Mates. Celé jsem to pozoroval přesně z půlky a ze středu hřiště (úplně bych si teď nejradši zařval půůůůůle na poctu Pájovi Řebíčkovi) a měl jsem to celé jako na dlani. Mates se vznesl do vzduchu, odlepil se jak Jarda Bába v nejlepších letech a záklonem hlavy udeřil míč pleší, nebo mastným ohonem, teď nedokáži říct přesně, takovou razancí, že nedal gólmanovi šanci. V tu chvíli jsem se radoval opravdu hodně. Gól hlavou, ještě zády k bráně… fantazie.

Dortík ještě nastřelil nějakou tyčku, Juve taky mělo šanci, ale skóre se již dál nepohnulo. Konečný hvizd za stavu 4:2 vypudil s mích plic příjemný řev! Jooooo, výýýýhra!!! To je opravdu pocit naprostého štěstí a snad i lásky, lásky ke kamarádům na hřišti!!!

Stále si nemohu vzpomenout na ten náš první gól, dal ho tuším Chybič, ale prostě ty naše dva první góly si nevybavuju. Asi jsem se zrovna víc projížděl na kolotoči v obraně a protože už mi docházely pětikoruny, tak jsem měl jiné starosti než si pamatovat tyto detaily.

Nezhasínam! Proto jdu jako poslední zhasnout a rychle do sprchy. Opláchnout a s Matesem bávkem do hospody. První plzeň snad byla s medem, nevím, prostě je tak strašně dobrá po tom zápase, že to je až neuvěřitelný. Vhledem k překvapivě výborným smaženým syrečkům z předešlého posezení se dnes objednalo hned několik těchto pochutin, sice s černou krustičkou, ale prý je to dobrý na něco… jasně (kup si dásně). V hlasování to bylo velmi vyrovnané. Po třech hlasech Mikič, Gruny, Chybič. To vypovídá o tom, že oba týmu hrály opravdu skvěle jako celek a sám bych tak jednoduše individualitu nevypíchnul. Volil jsem Grunyho a dost mě překvapilo, že jsem šel vůbec do rozstřelu. V rozstřelu jsem pak vyhrál já a moc si toho cením! Odnesl jsem si plastový kelímek přímo ze stadionu Dortíku, za což děkuji Matesovi a hned jsem si z něj dal v hospodě pivko. Musím zmínit ještě poslední věc. Mates teď nastupuje protialkoholní léčbu, kdy bude 3 měsíce tzv. na suchu. Moc mu držím palce a zároveň jsem rád, že v tom nemusím být s ním. To budou asi ještě hodně krušné 3 měsíce!

Tak zase příště na pažitu kamarádi.

Mikič 14