Čtvrteční fotbálek ani Corona nezastaví!
Po několika úvodních týdnech karantény, kdy bylo možné se vidět pouze přes videochat (díky Bohu za tyto vymoženosti) a to ještě omezeně v max. 8 lidech (pokud jste však nebyli zrovna v Úvalech, kam internetové pokrytí ještě nesahá), okovy omezení konečně lehce povolily a my jsme se mohli opět začít scházet ke čtvrtečnímu zápolení. První utkání nás vtáhla zpět do dětských let, kdy jsme chodili den co den na hrbolatý plácek za barák, kde se hrálo na brány, které neměly sítě a na hřišti, které nemělo žádné čáry. I tak jsme vydrželi hrát hodiny bez jídla a pití a poháněla nás jen naše soutěživost a čistá radost ze hry.
Čtvrteční fotbálek ale není žádná čutaná a je potřeba hřiště, které splňuje určitá kritéria. Poslední 3 týdny tak hrajeme na krásném hřišti v Lysolajích, které splňuje ta nejpřísnější kritéria čtvrtečního fotbálku. Máme zde pevný, rovný povrch, brány se sítí, lajny a mantinely okolo hřiště. Nad mantinelem je ještě síť, takže většina balónů se vrací zpátky do hry a hra je mnohem svižnější a méně předvídatelná. Některé střely Země – vzduch však mají takové parametry, že ani třímetrová síť nezabrání tomu, aby míč skončil v růžích nebo ve křoví (viď Girona). I přes nalajnované hřiště jsme však schopní pohádat se o tom, kde je vápno a kde se smí chytat rukama. Za možnost, snad pouze dočasného azylu, vděčíme především Šimonovi (@simonbail), který nám vše domluvil. Sám Šimon s námi každý čtvrtek hraje a je to mladý hráč, plný energie, který jde do každého míče naplno. Na hřišti jsem se s ním setkal mnohokrát a téměř vždy mě to bolelo. Jeho hře tak nemám moc co vytknout a myslím si, že se velice rychle nastavil na mód hry čtvrtečního fotbálku. Jiný názor má zřejmě Hedva, který s ním hrál minulý týden poprvé a v poločasové pauze mu řekl: “Kurva, vyndej si ty koule z batohu, nebo kam sis je schoval a začni už do prdele trochu hrát!“ Koule nakonec asi někde vespod vyštrachal, protože utkání nakonec vyhráli. Jako synonymum pro Lysolaje každému naskočí Šéba. Tomu zase vděčíme za pofotbálkové útočiště. Každý čtvrtek nás nechá posedět u ohně na zahradě a pokecat u opékání špekáčku a pocucávání čaje plzeňského typu z vychlazené kuželky. Díky Šébo! (stejně vím, že ty si článek číst nebudeš)
Nyní už k samotnému klání.
Dostal jsem velkou důvěru a byl zvolen kapitánem! Druhý kapitán byl dezorientovaný Lencoš. Po úvodní střižbě, která jen potvrdila jeho dezorientovanost, jsem vybíral jako první. Při první volbě jsem lehce zariskoval a vzal si Grunyho, který se vracel po dlouhé pauze kvůli zranění. Nedělní vyjížďka na kole s ním mi však potvrdila, že není potřeba obávat se o jeho fyzičku a že je to stále ten Gruny, kterého všichni známe. Druhá volba padla na Hedvu, který také dlouho nechodil, ale minulý týden předvedl velice přesvědčivý výkon. Po dalších volbách byly nakonec týmy následující: Dortmund – Bende, Gruny, Hedva, Majkl, Míšan, Mates. Amsterdam – Lencoš, Kůča, Prouzič, Chybič, Šimon, Girona.
Za dozoru státního notáře Pepíse, která vše sledovala skrz plaňky plotu, se začalo hrát. Tým Borussie kontroloval tempo hry již od samého začátku a brzy se tak vyhoupl až do vedení 4:0. V tu chvíli ale hráči lehce zlenivěli a dali prostor soupeři. Ten neváhal a začal dotahovat jazýček na pomyslných vahách zpět na svoji stranu. První poločas tak končil za velmi těsného stavu 4:3 pro Dortík. Po krátkém oddychu a týmových poradách se šlo do druhé půle. Dortmund pokračoval ve své laxní hře a vykoledoval si další gól do své brány. Stav 4:4. Jako kapitán jsem musel začít povzbuzovat svůj tým a probrat ho z té letargie. Věděl jsem, že tenhle tým má na víc! A taky že jo! Bum, bum, bum! A ještě! Konečný stav jen kosmeticky koriguje tým Ajaxu, když pár vteřin před koncem dává poslední gól a utkání končí 10:6 pro náš tým Borussia Dortmund. Dáváme povinné foto a přesouváme se k ohništi u Šebrlů, kam se už těšíme na maso a pivo, které jsme si před fotbálkem nakoupili. Při volbě hráče utkání jsem byl těsným vítězem zvolen já. Je pravda, že současné hřiště mi mnohem více vyhovuje než hřiště Katovny. Na rychlý, tvrdý povrch jsem zvyklý z basketbalu a lepé zde koriguji své dlouhé nohy. Góly se pak v kotníkových Jordenkách střílí úplně sami. Děkuji za zvolení, moc si toho vážím, a děkuji svým spoluhráčům, že jsme si společně došli pro sladkou výhru! V posledních větách bych chtěl apelovat na ostatní hráče utkání, aby nesrali na svoji „povinnost“ a poctivě sepsali alespoň pár řádků o hře. Vždyť kromě fotbálku a posezení u piva je i zasmání se nad článkem jedna z věcí, které nás stmelují.
Buďte dobří!
Bende #7
