21.7.2016

Čtvrtek, 21. 7. 2016 se navždy zapíše do fotbalových análů. Po dlouhém snažení a nenápadně vtíravých náznacích Kufinovi a Majklovi se to konečně podařilo. Zůstaval jsem napjatý jak struna na kytaře, když se blížila půlnoční uzavírka přihlášek, ale padlo to tam. Byl jsem oficiálně přihlášen na čtvrteční fotbálek. Tolik jsem toho slyšel. Ať už skrz historky účastníků nebo přes otevřené okno ve čtvrteční podvečer trávený doma. Pravda, vzdušnou čarou jsem od Estadio de Juliska, kde se všechna sláva odehrává, asi 50 metrů, ale svatý grál starého kontinentu se mi doposud nepodařilo navštívit.

Premiéra proběhla na výbornou, tým Realu Madrid v tradiční růžové barvě zazářil a dotáhl zápas ke zdárnému konci. Co ale Pierre Luigi Collina nechtěl, příští týden jsem si vypil pohár fotbalové hořkosti do dna. Už už to vypadalo na další zářez v pažbě, ale čáru přes rozpočet tlustou jak fotbalovou lajnu narýsoval Bende, který se vrátil z dovolené.

Nevěšel jsem ale hlavu a vskutku - příští týden jsem se vrátil do soupisky jako Pipo Inzagi z ofsajdu. Ten den jsem to cítil v kostech. Lodivod našeho mužstva, Majkl Novák, to zkušeně vycítil a druhá volba padla na mě. Opět růžová, opět Real Madrid. Zápas sice nezačal dobře, hned v první minutě jsem měl na starost Romana Šébu a nevěděl, co si k hrající legendě mohu dovolit. To se mi vymstilo, Roman se jako lasička prosmýkl po pravé lajně a zaskóroval nebezpečnou přízemní střelou doprostřed brány. Jak si poradit s hráčem tohoto kalibru mi bylo ukázáno posléze, když naše obrana, která si pomyslné rukavičky nechala doma, zavřela Šébu do kleští a ten byl donucen zbytek zápasu sledovat mezi třemi tyčemi. Fotbal měl opravdu tempo, hrálo se nahoru dolů a střelci byli při chuti. Nutno říct, že jsme podali opravdu týmový výkon, góly jsem si ani nepočítal a dal na staré fotbalové pravidlo, že v týmu "já" neexistuje. Co bych ale vypíchl je střela z half-voleje, kdy mi Greeňák zkušeně přenechal balón a pak už nastala černá chvíle pro všechny pavouky v rohu brány. Byl to prostě koncert, rýsovali se kolmice, vzduchem létaly nadýchané bochánky a diváci v ochozech zářili štěstím.

Pivo proběhlo, sčítání gólů i hlasování o hráče. A já vyhrál. Mám dvě cenné trofeje - šikmou věž v Pizze a Iron Mana (sorry Miki). Ale na největší trofej ještě čekám a tou je zařazení do elitní skupiny Čtvrtečního fotbálku, abych se mohl pravidelně prohánět po dukláckém umělém pažitu (případně chomutovské sušené pažitce po zápase).

M.L.