22.8.2019

Začnu 2 fotbálky zpátky. Vyhráli jsme pod taktovkou Grünyho skvělým týmovým výkonem, což mi udělalo to velkou radost. Při hlasování o hráče vyhrál Hedva, hráč protihráčova týmu, což se mi úplně nepozdávalo, ale jak je známo fotbálek se na Julisce hraje na tři poločasy a do hospody náš tým dorazili v oslabení, které se nám vymstilo. Musím však uznat, že ta čepka Hedvovi fakt sedne.

Posunu se o týden dál, kdy se pro mě bohužel fotbálek nekonal. Při ranní dvacetiminutovce jógy, kterou se snažím pravidelně praktikovat, jsem skončil v nefotbalové, ba dokonce i nejógové pozici a to „pod stolem“ s rozseklou hlavou. Když jsem šel z předklonu do stoje, zamotala se mi hlava a regulérně to se mnou seklo jak s Péťou Čechem po navštívence kolenem do hlavy od Stehpena Hunta. Helmu jsem do večera nesehnal, a tak jsem musel vynechat fotbálek a na dva dny i práci. O víkendu jsem bolest léčil poctivým kouřením marihuany, a to v pátek i v sobotu. (Čti: čadil jsem jak dobře naložená lokomotiva na trase Moskva - Minsk). Pomáhalo to, ale nebyl jsem si jistý dopadem na můj nadcházející čtvrteční výkon. Dobrým znamením byl pondělní fotbálek na Strahově, kam jsem si šel lehce kopnout a forma vypadala překvapivě dobře. Tak jsem jí ještě podpořil pár pivkama po hospodách v úterý i ve středu. Pro jistotu, znáte to.

Nadešel čtvrtek, měl jsem hromadu práce, takže jsem viděl diskuzi až ve fázi, kdy o týmech bylo rozhodnuto – já v týmu Borusky spolu s Hedvou, Majklem, Mišanem a Hedvovo kámošem. Ve vedlejšim týmu nepříjemná kombinace Grüny a Mikič, kde bylo jasný, že to bude nepříjemný, doplněný o Matese, Bendyse a navrátivšího Prouziče. Některým z později jmenovaných chyběl pravidelný čtvrtkový rytmus, a tak nad sehraností týmu za mě visel malý otazník. U nás tedy Mišan, He2, Majkl a Hedvův kámoš, tzn. většina technických dovedností u Mišana a zbytek snaživí běhaví kluci. A pak teda já. Dodatečné oslabení, které bylo do startu zápasu na naší straně, konkrétně na mojí, byla absence možnosti hlavičkovat a to z důvodu mého zranění hlavy. U mě skoro jak hrát jen s jednou nohou. Cestou na hřiště jsme potkali Kufina, který se netajil svojí nákloností k soupeřově týmu, a tak jsme měli o kus motivace víc postaráno.

Fotbálek začal zostra, hodně se běhalo, ale góly moc nepadaly, oba týmy si plnili obranné povinnosti a první poločas končil stavem 3:1 pro nás. Do druhého poločasu jsme šli s jasnými instrukcemi – makat, makat a makat, nic nevypustit a dát aspoň o gól víc, než soupeř. Ještě chvíli se hrálo nahoru dolu a pak už se hrálo jen dolu. Zaparkovali jsme před naší bránou autobus, za který by se nemusel stydět ani José Mourinho v době kdy trénoval modrý čuráky z Chelsea (pardon, trochu jsem se nechal unést). Makali jsme, co to šlo, jezdili po prdeli, ale soupeř pouze bušil na autobus jak Víťa na kuchyň když chce objednávat řízky. Já se snažil hrát do těla, což občas vyústilo ve faul, ale lepší než se na to tak zvaně vysrat. Hedvův kámoš odehrál svoje, ale v pozdějším čase utkání mu fyzická hra moc nezachutnala, což potvrdil fakt, že mu odešly obě třísla a málem nedošel ani do brány, kde se zabydlel do konce zápasu. Zbytek spoluhráčů odehrál zápas bez zranění, snad jen ta odřená prdel, jak jsme jezdili. I když to začalo vypadat, že se protihráč nadechuje k obratu, náš defenzivní styl přinesl ovoce a vyhráli jsme tuším 8:6. Měl jsem fakt radost, po všech těch patáliích z předchozích dnů jsme podali týmový výkon z říše snů (řidiče autobusu) a já věděl, že jsem to nevypustil a byl jsem platnej. Dal jsem i nějaký góly, ale v souladu s heslem „v týmu já neexistuje“ už ani nevím kolik.

Jelikož jsem si po fotbálku musel ještě zabalit na víkend, v pátek mě čekalo brzké vstávání, a oba předešlé večery jsem byl na pivku, na 100 %  jsem byl rozhodnutý dopředu, že hospodu vynechám. Po zápase jsem věděl, že skočit aspoň na jedno je povinnost. Dal jsem nakonec tři. Při hlasování jsme byli 4 na 4 co se týče zastoupení týmů, takže jsem věděl, že nic není ještě vyhráno, nejen pro mě, ale ani pro náš tým. Při vyhlašování dostalo pár hráčů po jednom hlasu a pak to přišlo – VENCOŠ 4 HLASY! Samozřejmě nejsem píča a nehlasoval jsem sám pro sebe, to znamená, že jeden protihráč mi musel dát hlas a všichni od nás. To je fakt krása (a díky Bende)! Radost obrovská, bral jsem k nasrání všech dres Madridu od Prouziče a strávil v něm krásný čas mezi těmi, co mám rád a po delší době i spokojenej s výkonem. Krásně se mi večer usínalo a byl jsem rád, jak to všechno dopadlo. Rozbitej jak cikánský hračky jsem byl ještě 3 dny. Ještě že je ten fotbálek..