Je čtvrtek 23.3.
Den, který je pro mě sváteční a už od rána vše směřuji k večeru a klasickému čtvrtečnímu fotbálku. Již druhý týden dáváme s Mikičem trénink mladších žáků, který končí v 18:30. Poté si půjčujeme klíče od odpočívárny (čuprbejvák s gaučem naproti naší šatně), kde uleháme na dva gauče – podle délky těla – já na super dlouhé sofá a Miki na klasische sofá. Dáváme si svačinky, které nám připravily naše milované přítelkyně a sníme o tom, že nám v této božské komnatě chybí už jen lednička na kuželky (rozuměj Brankáře). Toto debužírování trvá cca hodinu a padenáct minut a poté se každý odebereme do šatny a jdeme do dresů.
Jelikož nejsem technicky nadaný hráč, balón mě moc neposlouchá a k noze mi úplně nelepí, mám raději, když hrajeme v počtu deseti hráčů. Na hřišti je tak více prostoru, fotbal je mnohem více běhavější a i dřeváci jako já mají nějakou tu šancičku se prosadit. Už z tohoto důvodu jsem se těšil na hru, že si pořádně zaběhám a že mě to bude bavit víc než 6 na 6. Kapitánem byl zvolený Mateo Blahutti, který vyhrál střižbu a má arcinatěšenost tak chytla lehce hořkou příchuť. Po rozebrání hráčů jsem však usoudil, že náš tým není vůbec špatný a že se o to prostě budeme muset poprat.
PSG: Blahy jr., Hučis, Miki, RedBullítek, Lencoš.
Real: Bende, Gruny, Majkl, Míšán, Tomáš (od Lencoše).
Do začátku utkání jsme šli s tím, že na ně musíme vlítnout a dávat góly. Řekl bych, že jejich taktika nebyla o moc jiná, avšak nám se dařilo ji plnit o něco lépe, když jsme se v rychlém časovém úseku dostali do vedení 2:0. Nebyl by to ale klasický čtvrteční fotbálek, aby bylo rozhodnuto 50 minut před koncem utkání. Hráči PSG zaveleli k útoku a během chvíle vyrovnali a co víc, dokonce se dostali do vedení. Skvěli se zde především Red Bullem nafrčený Vítek a Hučis obutý do střevíců démona Pavla Masláka.
Nyní vložím některé mé pocity z vývoje hry. Ve zmiňované odpočívárně jsem tam poslal 3 řízečky s chlebem zakápnuté kyselými okurkami a musím říct, že mé bříško se po vyběhnutí na pažit necítilo úplně fantasticky. Tato nepohoda se však rozplynula spolu s úvodním hvizdem arbitra Veslicia. Už od začátku jsem byl nebezpečnej jak Chuck Norris před výplatou. Razítkoval jsem zařízení soupeře, což vždy doprovodila óda Michala Nouvaka „výborně Bende!!!“ Toto „povzbuzování“ mi dodávalo na odvaze a já jsem tušil, že dnes to půjde. Někomu by se mohlo zdát, že se tady plácám po ramenou, ale potřebuji si užít tento slavnostní okamžik. V prvopočátcích jsem zapisoval téměř každý článek. Postupně se ale tento úkol začal přenášet i na ostatní hráče, až se nakonec rozhodlo, že článek bude vždy psát hráč utkání. A jelikož se mé jméno na hlasovacím papírku objevuje asi tak často, jak často skóroval Peter Loob v NHL (1984-1985 = 1 gól), tak mé pomyslné psací pero nesmočilo hodně dlouho. Asi tak dlouho jako nesmočil Miroslav Táborský (foto dole). Tentokrát se mi ale hrálo výborně a měl jsem lehké tušé, že nějaký ten hlas možná dostanu a že zase konečně smočím (4 góly).
Po první půlce se šlo do šaten za nerozhodného stavu 6:6 a zápas se vyvíjel velmi vyrovnaně. V tomto tempu se vyvíjela i druhá půlka a skóre neposkočilo na rozdíl více jak dvou branek. Oba týmy se rvaly o vítězství, hráči po hřišti doslova lítali a míč se v tom všem vznášel jak Zlatonka na Famfrpálu. Pár vteřin před koncem, kdy byl stav 12:11 pro Real, měl kapitán Mates poslední gólovou šanci na noze. Jeho střelka však pouze cinkla o tyčku a veškeré naděje na vyrovnání tak pro tým PSG vyhasly.
Tým Realu Madrid se tak mohl radovat z vítězství a já jsem se po velice dlouhé době (děkuji za hlasy) mohl radovat z ocenění Hráče utkání a Střelce utkání. Tři brankářské helmy (jednu jsem vyhrál a dvě dostal po ukecání od Matěje) tak nyní střeží Kapitán Amerika.
Bende #7
Míra
