Už od rána jsem cítil že jsem slabej, až bezvýznamnej. Poslední dobou jsem dost sportoval, jezdil jsem na bruslích, hrál basketbal, chodil do posilovny. Nejvíce mne však asi oslabil odběr krve na testech hiv (které naštěstí dopadly pozitivně). Celý čtvrtek jsem postával v práci, přemýšlel o čtvrtečním fotbálku. Napadl mě šílený nápad, a to dobrovolně se vzdát pásky kapitána. To by bylo poprvé, kdy bych vyběhl na umělou pažitku a hrál pod vedením někoho jiného. No co, je třeba přenechat nějakou odpovědnost i mladším, pomyslel jsem si, a kapitány zvolil Mikiho a Luňase. Zbytek dne jsem měl obavy, že budu tažen v posledním kole. Přeci jen po vydařeném utkání a následném hráči utkání jsem se poslední čtvrtek moc nepředvedl a byl jsem gólově impotentní. Po práci rychle domů, tam jsem dal sraníčko, během kterého jsem do sebe ještě kopnul proteiňáček a upaloval jsem na Julisku. Šel jsem těsně pozdě, ale doufal, že stihnu počáteční rozdělování. Přišel jsem na vrátnici a proti mně se po schodech, jako z nebe, snášela čtveřice růžově oděných polobohů. Tak losování jsem nestihl, pomyslel jsem si a běžel do šatny. Cestou jsem potkal Mikiho v modrém, který mě informoval, že hraju s ním a je tedy mým kapitánem. Utáhnout chrániče, vlasy do gumičky a už jsem si to pinďouřil na Katovnu, kde se všichni pečlivě rozcvičovali (i Veslo tam mával holema a zkoušel jakousi sestavu na svazovou přehlídku).
Rozdělení tedy bylo takové - růžová: Luňas (C), Blahy Jr., He2, Kralda, Víťas, Dlouhán.
- modrá: Mikič (C), Gráca, Honza, Bende, Rafa.
Do utkání se šlo hned od začátku, hrálo se rychle, růžoví měli výhodu jednoho hráče na střídání. Po počátečním poznávání se se začalo žínit a pálit ostrýma. Skóre však otevřelo až po chybě v rozehrávce, kdy si neporozumněl brankář Realu se svým obráncem a já jsem se štěstím mohl proměnit první branku a po počátečním naříkání mě napadlo, že to možná tak hrozný nebude. Další góly začaly padat celkem rychle a během několika minut si už tým PSG kontroloval lehký náskok nad soupeřem. Nebyl by to ale klasický čtvrteční fotbálek, aby bylo vše rozhodnuto v prvním poločase... Do šaten se tak šlo za vyrovnaného stavu 3:3. Nutno vyzdvihnout gól Blahy Džuniora, který dal krásný gól špičičkou své zelené kopačky, když jen ze zákrytu za obranou usměrnil správně míč a ten se zastavil až v síti soupeře. Další skvělá akce byl Hedvův sprintérský únik přes celé hřiště se smrtící bombou v závěru.
Po několika pokynech obou kapitánů se šlo do druhé půle. Jako hráč v modrém dresu musím říct, že mi přišlo, že náš tým ve druhém poločase doslova lítal. To potvrzovalo i časté přečíslování soupeře a údaje z mého fitness náramku, podle kterého jsem naběhal kolem 8 km. Hráči pod taktovkou Luňase si však také vytvářeli šance a měli především vysoký počet rohových kopů. Občas došlo k nějakému šlapáčku nebo lehkému načechrání soupeře. Tyto okamžiky vždy pokračovaly v duchu fair play v podobě podání ruky a odevzdání míče. Kdo viděl Hedvovi nehty, musel pochopit, že každý šlápnutí nebo nakupnutí kur*vsky bolí a těžko se pak člověk mírní ve svém slovním výlevu. Ale zpět k průběhu utkání. Do konce základní hrací doby zbývalo 5 minut a stav byl 5:5. Opatrnost byla vidět na obou stranách a nikdo nechtěl v této důležité chvíli nic pokazit. Oba celky hrály zarputile a jezdily na maximum. V závěru se snad štěstěna, nebo to bylo víc srdíčka ve výkonu, obrátila na hráče v modrém, kteří skórovali dvakrát po sobě a tým v růžovém tak přišel o veškeré naděje. Konečný stav tak byl 7:5 pro tým Mikiče z Ostrova. Šlo se dolů Pod Julisku a tentokrát, ačkoliv bylo močeno na trávník, nikdo nebyl přistižen Městskou policií.
