26.1.2017
Zdravím všechny fanoušky a fanynky fotbalu a toho čtvrtečního zvlášť.
Pojďme se vrátit trošku do minulosti, ze které bude vycházet tento článek. Píše se rok 2016, konkrétně 1.12., kdy se mi stává osudové zranění. Zranění, které na mojí další fotbalovou kariéru vrhá několik otazníků. Zranění, které se mi stalo na čtvrtečním fotbálku. Zranění, které jsem si přivodil sám, ze kterého nemůže být nikdo vinen (možná lehce Kouč, díky Kouči:)). Po sérii ušmudlaných kliček na útočné polovině se do mých nohou, dle slov ostatních účastníků zápasu, začala vlévat kyselina mléčná. Ano, něco na tom asi bude. Po ztraceném balónu a pokusu o rychlý návrat do obraných pozic se laktát v mých nohou vylil jako Vltava v roce 2002. Bráním Kouče, přešlapovačka na jednu stranu, na druhou, baštím mu to jako KFC na Vítězném náměstí o 2 hodině ranní po pár škopcích z Podjuldy a trošku chlorofylu na přilepšenou. Najednou cítím, že můj kotník není stabilní jako v dobách mé největší atletické slávy. Tuším, že je něco špatně. Nestojím pevně na celé ploše chodidla. Ano, došlapuji na stranu a v hlavě mi probíhá celá má fotbalová kariéra datující se do útlého dětství, kdy jsem začal oblékat dres TJ SOKOL MERKLÍN. Slyším křupnutí, něco mi říká, že to nebude větev. Zasténám a za doprovodu tleskajících k prasknutí našlapaných tribun si to pajdám za manťáky. Od spoluhráčů slyším, pojď to dohrát, to dáš. Do 2 minut mám kotník jako tenisák a já tuším, že dnes pro mě zápas skončil. Nejen dnes, mám strach, abych si ještě někdy zahrál. V tuto chvíli je čas vyzdvihnout hrdinský čin Majkla, který mě, i přes jeho Bobrovskou touhu pokračovat v zápase, doprovodil do šaten a navíc mi přinesl led. Tím de facto odstartoval můj boj o návrat na krásně střižený pažit Katovny. Musím říct, že cesta to nebyla nijak jednoduchá. Naopak, strnitá a plná překážek. Fanoušci se ode mě odvraceli, sponzoři vypovídaly smlouvy, dokonce i já sám o sobě začínal pochybovat. V dobách největší krize mi pomáhali moji přátele, rodina, přítelkyně. Tímto bych jim všem chtěl takto veřejně poděkovat. Zároveň bych chtěl poděkovat mému osobnímu fyzioterapeutovi, který není nikdo jiný, než sám velký Jiří Kmínek, atletický trenér a specialista na překážkové běhy. Odvedli jsme spolu velký kus práce, každodenní hodiny dřiny, bolesti, potu, slz. Mnohokrát jsem si říkal, že už to nedám, končím, nemám to zapotřebí. Mám za sebou zářivou kariéru, nikdo by mi nemohl křivdit. Navíc jsem si fotbalem vydělal spoustu peněz, můžu odejít do pomyslného fotbalového důchodu a užívat si života. Ale utéct nebo skončit dokáže každý. Pravý vítěz je ten, kdo se nevzdá a bojuje i v dobách, kdy ostatní již nad ním zlomili hůl. A já se rozhodl bojovat. Stejně jako na začátku mého zranění pode mnou nepraskla větev, stejně tak nebude tentokrát zlomená hůl. Mám přítele od dětství, spolu jsme hrávali za barákem. Přiběhli jsme ze školy, hodili tašku do kouta a šup na první hřiště. Říkali jsme si, že se nikdy nerozdělíme a budeme hrát vždycky spolu. Když jeden přestoupil do jiného týmu, druhý ho následoval. Pak jsme se ale dostali na rozcestí. Já jsem zvolil cestu dřiny a potu, která mě dovedla až na vrchol. Můj kamarád zvolil cestu užívání si a pohody. Ten kamarád se jmenuje Julius Lavický. Laviiiii. Stal se mým hlavním hnacím motorem v pokusu o návrat. Nechtěl jsem dopadnout jako on, skončit brzo s fotbalem, s pošlapanou pověstí a veřejnosti pro smích. I když, drobná paralela by tu byla.
Nyní se přesouváme do současnosti. 26. leden roku 2017 se stává významným dnem v restartu mé fotbalové kariéry. Nad mým výkonem se vznášel velký otazník. Na pohodě mi rozhodně nepřidala volba mého kapitána Blahyho Jr., který mě k mému překvapení tahal jako první volbu. Ví snad něco, co já nevím? Nicméně tím, že píši tyto řádky, se ukázal jako velký kapitán se smyslem pro intuici. Jistě mu napomohly dlouhé hodiny a hodiny strávené pod mým vedením v posilovně, kde měl možnost zmapovat mojí zdravotní situaci, fyzickou kondici a v neposlední řadě především psychickou pohodu.
Složení týmu tedy bylo následující:
Arsenal – Blahy Jr (c), Grüny (já), Kralda, Kuba, Lencoš, Vítek (akvizice za pět minut 12, kdy došlo k trejdu za Csabiho, který byl poslán do konkurenčního Manchesteru United)
PSG: Luňas (c), He2, Miki, Šéba, Majkl, Rafa
Na tribuně postával klasický časoměřič Veslíkčo, kterého doprovázel Prouzič svým klasickým „Jéžiši“. Přišla se na nás podívat i slečna Samková se svým 4-nohým chlupatým mazlíčkem. A Prouzičovo kámoš, který měl zajímavý nápad. My, jakožto hráči čtvrtečního fotbálku se necháme vyfotit (Prouzič), z druhé strany napíšeme tam osobní statistiky, zajímavosti, zalaminátujeme a střelec zápasu si vždy někoho vybere....???
Jak již složení týmu napovídá, čekal se velmi vyrovnaný zápas. Jak jsem před pár řádky vyzdvihl našeho kapitána, tak v tento moment ho musím pokárat. Provedl velmi hrubou taktickou chyby, když řekl, že se mu zdá soupeř silnější než my sami. V tu chvíli ti ztěžknou nohy a odejde všechna sebedůvěra, když ani vlastní kapitán nemá víru ve svůj tým. To ještě podpořil Miki, který před výkopem burcoval svůj tým a pronesl, že už teď vedou 3:0. Tato slova se mi vryla do paměti jako první sex. Prostě žádná hitparáda, na sebevědomí to nepřidá.
První minuty zápasu byly jasně v režii PSG. Říkal jsem si, že snad na Mikiho slova dojde. Rychle prohráváme 2:0 po gólu He2, který za má záda k tyči krásně usměrnil jedovku, se kterou by měl určitě spoustu práce i legendární Žiži Bufón. Co ty dresy Juventusu? Bereme starou klasiku alias stará dáma? Druhý gól padl po chybě kapitána Blahyho, který jakožto gólman, krásně namazal soupeři. No jo, stane se. Nejlíp stejně umí vynadat Mates sám sobě. V tu chvíli vypadala hra Arsenalu velice nekonsolidovaně a už se začínal pomalu rýsovat výsledek z minulého týdne, kdy jedno z mužstev nedalo branku celý dlouhý poločas. Tato situace se ale brzo přestala líbit Kraldovi, který krásnou pohotovou střelou snížil skóre na 2:1. Za pár minut následoval roh. Po rychlé rozehrávce Arsenalu se mi podařilo vsítit nekompromisní ranou do šibenice a srovnat stav skóre na 2:2. Do konce poločasu padly ještě 2 branky a na tribuny se šlo za nerozhodného stavu 3:3. O pauze mi Kralda kladl na srdce, ať víc střílím. Odvětil jsem, že se stále bojím o zraněný kotník, který jsem ve své paměti nesl celý zápas jako Ježíš břemeno všech hříšníků. Tak aspoň bodýlko říká Kralda. Uvidím, co se dá dělat. Věděli jsme, že jsme v druhé polovině první půle byli lepším mužstvem a že v nastoleném výkonu musíme pokračovat i v druhé půli.
Tyto plány vzaly rázem za své, kdy hráči PSG vymíchali obranu soupeře a pokud mě paměť neklame, tak He2 zvýšil skóre na 4:3 pro modré. Nic se neděje, začátek druhé půle, řekli jsme si. Nutno podotknout, že se hráči Arsenalu brzo ze střelené branky oklepali a opět převzali otěže zápasu do svých rukou. Jejich hra byla koncentrovaná, ze které byla cítit velká chuť po vítězství. Vzepřít se původním předpokladům (dle Blahyho) i Mikiho hecování na začátku. Za zmínku stojí vyrovnávací gól na 4:4. Uprostřed obranné poloviny PSG poskakuje míč. V hlavě mi běží Kraldova slova o zvýšené střelecké aktivitě. K balónu se přibližuje i Kuba. Jemně si houknu a s Kraldou v mysli napřahuji. To je ta střela, kdy se ti míč obalí kolem nohy a tušíš, že pokud se ti ho podaří zkrotit, bude to slušná pumelice. Míč skončil v síti. 4:4. Hráči Arsenalu pokračovali ve svědomitém výkonu, především v obraných řadách, přes které hráči PSG jen těžko pronikali k brance soupeře. Svědčí o tom i fakt, že se jim za druhý poločas podařilo vsítit jen jednu, možná 2 branky. Hráči v červenobílé kombinaci přidali za druhý poločas branky 4 a zápas tedy skončil, snad mi soupeři prominou, zaslouženou výhrou 8:4(5) z pohledu Arsenalu.
Sprcha, shrnutí zápasu, He2 několikrát pobrečel, co mu Mates všechno udělal, a šlo se do hospody. Pilo se, jedno, glosovalo. Došlo k volbě MVP a střelce zápasu. Střelcem zápasu byl He2 a MVP ocenění jsem získal já, Grüny. Bylo to k mému velkému překvapení. V tento moment jsem cítil velkou satisfakci. Veškerá dřina a odříkání nebylo k ničemu. Mohl jsem se vrátit na trávníky a být prospěšný mužstvu, udělat radost fanouškům a v neposlední řade zpátky přilákat ztracené sponzory.
Tento článek byl zveřejněn 2.2. 2017, což je čtvrtek a já se na vás klucí zase těším.
Zder Grüny #89