29.11.2018
Čtvrteční fotbálek 29.11.2018
Zima jak hovado, říkal jsem si, když jsem v dvaceti osmi vrstvách nabalen kráčel z domova vstříc dvacáté hodině, dne čtvrtka, dvacátého devátého jedenáctý dva tisíce vosumnáct. Odpolko jsem si narychlo přečetl na eFBíčku koment Matěje, který nás klasicky vypí**val, že na to serem, nejsme schopný sehnat jednoho hráče. Myslíš, že si každý sáhl do svého svědomí, jestli se ptal okolí ohledně fotbálku. Já mám svědomí čisté, všichni mě poslali do pí**. Anketu ohledně přítomnosti na čtvrtečním fotbálku asi nemusím komentovat, protože všichni na to se*ou a nechávají si ho kouřit nebo honit od západu slunce až do Polska. Ale musím uznat, že než samotná anketa mě pobavil komentář, že Šéba půjde. Od osudného vyhlášení a nedohrání posledních deseti minut a hlášky „vždyť nechtěl hrát malou domů“ se měl poprvé představit na pažitu Katovny.
Dosral jsem si to na Julisku a v kabině mě vítal Mates a Luňavej a kámoš Matesovo Kajmy. Hlásim: „Jak postavíme týmy? Mates hlásí „Mohli bychom dát čtvrteční fotbal proti zbytku světa, ale to by Šéba nerozdejchal, víš jak to dopadlo minule..“ „Oukej..“
Kapitány jsme zvolili dva oblečený lidi, kteří přišli ve stejném dresu, takže se musel jeden z nich na truc převlíct. Lencoš versus Víťa.
Lencoš Boruska – He2, Mates, Pavlis, Luňavej
Víťa Juve – Šéba, Fanouš Staněk, Kajmy, Křeček
Musím uznat, že bylo opět skoro vyprodáno, na zápas dorazili plní dva neplatící fandové/trenéři, za které jsme nesmírně vděční. Díky Majkle, díky Hučiš.
První dvě minuty byly oťukávací, kdy samotní hráči poznávali rozsah svého těla. Pod vrstvami elasťáků a triček. Pak jsme se rozhodli hrát fotbal, ťukec, narážečka, kombinace. První tři góly, hattrick, další dva hattricky do poločasu a bylo vymalováno. Hráči Borusky udávali tempo hry, kdy dokázali na dva, tři doteky projít celé hřiště a zavěsit. Juventus vlál jak hořící papír, agonie hráčů nabírala větších a větších hlubin. Chyběla organizace, bojovnost, jistota v zadních řadách. Rychlá přečíslení vycházela Borusce nejen kvůli lepivosti kopaček hráčů, ale i zejména kvůli nevracejícím se útočníkům protihráče, kteří hlásili svoje rady obráncům stojíc na půlce. V rozvernosti nad průběhem zápasu jsem vyhlásil trenérskou lavičku, že snad tentokrát sám sebe nepodkosím a neupadnu. Naivita. Delší (rozuměj asi patnácti metrovej) sprint na plnej céréz (pocitově děvět půl stovka) v souboji s Fanoušem, zarputilost level nekonečno, míč někde mezi nohama, snažím se vypíchnut, lýtka a kotníky v medu, padám a spaluji si kolena. Opět. Komedie. Majkl bouchá smíchy…
Ani nevím, kolik dopadl poločas, mám pocit něco jako deset nebo dvanáct ku třem.
Půle proběhla v pořřááádkmm, Šéba už začínal pobrekávat, že jsou špatně rozhozený týmy. Pět let (myslím, že to je pět let), chodíme hrát na katovnu a je to pořád stejný. Pokaždé se vyberou kapitáni, kteří si volí svůj tým. Tak to je a bude.
Druhou půli jsme zahájili odebraným balonem po špatné rozehrávce a vyčištěním šibenice. Velký nástup Juve se nekonal. Spíš bych to nazval bravůrní německou mašinerií, která by v ten večer dobila snad celý svět. Kombinace nabírali na kráse a pohlednosti až z toho oči přecházeli. Hattricky už jsme snad přestali počítat, protože to nemělo cenu… Demolice soupeře trvala až do posledního hvizdu. Stav v 60. minutě DVACET SEDM KU SEDMI…
Fotečka, krátký rádoby protahováníčko a pokračování breku o rozhození týmů z poločasu. Bez komentáře.
Po druhé v historii čtvrtečních fotbálků jsme se přesunuli do Bernarda. A myslím, že to byla hodně dobrá volba. Skvělý pivo, dva tůpláky a jedno normální navrch. Dobrý, ne tak drahý jídlo. Pokec s klukama. Prostě pecička. Těšim se na další čtvrtek.