29.3.2019
Jednou takhle ve čtvrtek si to štráduju na fotbal, klasicky nestihnu u vitnamce na hradčanský koupit Kofolu za vosumnáct (dávat samo dvacet), v rámci rozcvičení dobíhám bus, rozdýchávám, čekuju poslední zprávy na idnesu, vystupuju na Juldě, míjí mě bus z druhý strany a potkávám Mikiho. Společně na cestě do Šaten probíráme složení účastníku a shodujem se na tom, že když jeden z nás bude v týmu se Šébou, na sto péro se s ním do deseti minut od výkopu pohádáme. A že bude stát na půlce a mít debilní kecy, prč si nehlídáme strany nebo hráče. Souhlasně pokyvujeme hlavou a vcházíme do šaten. Dávám placáky s účastníky a lamentujeme nad tím kdo bude kápo. Samozřejmě to padlo nás dva a v ten okamžik se stal téměř zázrak. Se svejma posranejma rukama jsem vyhrál střižbu. Medžik jak hovado. Říkám si super, tak to hlavně naprokaučuj Jardo…
Boruska – Jaroslaus, Vítek, Halič, Víťa
Juve – Miki, Kouč, Tomes, Lencoš, Chybič
Tak na to, že jsem tahal jako první, tak to bude hodně zajímavý. Vyběhl jsem nabuzen na pažit a s vidinou se nepodkopnutí na prvních metrech jsem se jal se rozcvičit. Pár dřepů, výpad, lepidlo na kopačkách (čti totální odraz jak od oprejskaný zdi), žíně. Udávám povely, jak to musíme hrát, zodpovědně zezadu, Šéba jde pozdě a má kecy na taktiku.
Rozjiždí se první poločas, hrajem zodpovědně zezadu, takže v desátý minutě tečem 3:0. Chytám se se Šébou, že se opravdu všichni musí vracet, jinak to opravdu nepůjde. Hraje se na krev, je mi na blití, dvoustovka pod 24 je utopie minulosti, plivanec tahám až z paty až se skoro udusím/pobliju dle libosti. V bráně střídám čím dál častěji. Po dvou slepených gólech, který se taky počítají, se dostáváme na dostřel. Poločas končí remízou 4:4 tuším.
Hecuju spoluhráče, že nesmíme polevit, přičemž mám pocit, že mám zasebou klasickej test 4x60 vteřin kam doběhneš. Forma byla. Kvituju tým, že bude důležitých prvních pět minut, že nesmíme polevit. Vlítnem na Juve a otáčíme vývoj utkání a udržujeme si odstup na tři góly. Záchvěvy snahy Juve vždy utípneme již v počátcích a oslavujeme fotbal v plné kráse. Miki je tak nasranej, že vykopá po obdrženém gólu míč na měsíc, jak Sergio Ramos penaltu. Ještě k tomu hlasitě oslovuje svoje spoluhráče ve smyslu „i ty planážníku, kdepak jsi byl při tom gólu…“ Ke konci zápasu se německé mašině až zželelo protihráčů, proto povolili uzdu zápasu a nechali přičuchnout Juventus k pár fíkům, ale ve stylu povolíš přitáhneš ukončili zápas skórem 12:9.
Bernard proběhl v mezích slušnosti, pár písniček se zazpívalo, pětipívo se vypilo a po půlnoci se šlo domů.
Dík a čau
Jaroslaus