3.11.2016

Klasický čtvrtek

Již od pondělí jsme s Grunym chodili poctivě pod Juldu na jedno pívo (samozřejmě jsme předtím vždy navštívíli železářství – čti rambodílnu). Debatovali jsme o všem možném a jedním z témat bylo i čtvrteční klání na Estadio de Katovna. Oba jsme se nemohli dočkat toho dne D, kde pod umělým osvětlením, vyběhneme na umělý pažit. Bohužel se někdy stává, že když se člověk hodně moc těší, tak odchází znechucen. A to byl přesně náš případ.

V tento mrazivý večer jsme se sešli jako každý týden v šatnách na Dukle. Já, který to mám ze všech nejdál, jsem si opět zapomněl dres. Tudíž jsem byl nucen škemrat  u protihráčů. Ukázalo se však, že to nejsou kurvy a dres jsem dostal od navrátilce Ostrovida a trenky od slovenského šutéra Rafy. Bohužel se z neznámých důvodů (snad se mu nic nestalo) chvíli před zahájením matche omluvil dlouhonohý kapitán Bende L.  Podle seznamu přihlášených jsem tedy tušil, že budu v týmu, který bude střídat (předvídal jsem, že budu poslední volba – byl to tu samý špílmachr). Zprvu jsem byl docela rád,že si budu moci aspoň trochu odpočinout, ale ve finále myslím, že nám to spíše ublížilo. Hra kůli tomu byla mírně rozháraná a neorganizovaná. Teď již k samotnému zápasu.

Týmy byly rozděleny následovně:

ARSENAL – Ostrovid ©, He2, Kuba, Kralda a Rafa

PSG – Mikič ©, Gruny, Šéba, Lencoš, Křiky a moje maličkost

Po gólech na obou stranách byl dlouhou dobu stav 1:1, pak ale Arsenal zapnul a brzy se dostal do dvougólového trháku. Šancí bylo na obou stranách celkem dost, ale brankáři se činili. Já sám jsem kupodivu měl 3 velké šance. Jednou jsem pálil bodýlkem vedle a dvakrát mě vyčapal Bála. I přes naší neproduktivitu se v samotném závěru prvního poločasu podařilo snížit na 2:3, ale s pomyslným písknutím hlavního rozhodčího Vesla jsme dostali neštastného šatňáka a do kabin (čti na tribunu) tak tedy odcházeli s rozdílem dvou fíků. O poločase jsme si řekli několik motivujících slov, zejména kapitán Mikič to hecoval a všichni jsme věřili, že stav otočíme na naši stranu. Nicméně se nám vstup do druhé půle hrubě (čti Hrubě) nepovedl. Byl to totiž právě Kuba Hrubý, který nás hned zmrazil dvěma rychlými góly. Nutno podotknout, že první z nich padl po mé velké chybě a bohužel to nebyla moje jediná  v zápase. Hedva s Kubou si to pelášili na bránu a já myslel, že Miki jde na balón a já na Hedvu,ale Miki si myslel to samé o mně. A nejspíš jsem k němu byl blíže já a proto to byla moje hrubice, když Jacob zcela nepokrytý zvyšoval náskok londýnského celku. To nás velmi zpražilo a proběhlo několikero hádek s opravdu vybraným slovníkem. Ať už to byl Gruny se Šébou, který se nevracel a pálil pořád (i z půlky) nebo moje hádka se Šébou, když šli kluci dva na jednoho a já v pozici gólmana nakročil k hráči, který operoval s tím kulatým nesmyslem a on nahrál a teď už nevím, kdo (asi Hedva) zvyšoval do poloodkryté pařížské svatyně. Další rána však přišla vzápětí, když jsme přišli o jednoho z forvardů PSG Křikyho. Ten si bohužel natáhl tříslo a nemohl v tomto dechberoucím klání pokračovat. Nám se nic nedařilo a frustrace byla doslova cítit. V zápisu utkání tak tedy bylo konečné skóre, tuším, 11 ku 7 pro Arsík.

Do převlíkárny jsem odcházel s parťákem Grunym a z obou z nás bylo cítit velké zklamání. Moje bylo především z mého výkonu a Grunyho dost možná také (myslím také z mého výkonu; ne z jeho). Bylo mi to líto hlavně kůli němu, který ,jako vždy, vyčníval. Po sprše jsem si koupil fantičku (kartou v automatu!!!) a šel si zlepšit náladu do restauračního zařízení Pod Juliskou, kde na nás už čekala hořká Hermiona. Padla spousta piv (všichni) , lupínků (Miki, Bála a Gruny), kachnička (Kuba), já špagety atd. Barmská či Thajská cigárka/doutníčky/beedieska také přišla k chuti. Poté ale už nastala volba hráče zápasu, která podle mého názoru neprobíhala úplně férově. Řekl jsem Grunymu, že fakt nevím, koho volit a že dám asi jeho a on, že dá mě. Načež se tomu začal smát a v tu ránu se projevil jako jeden z nejlepších lobbistů (kam se hrabe Janoušek, Dalík a spol.), když přesvědčil několik dalších hráčů, aby dalo hlas mně. Upřímnou radost jsem ale z vítězství neměl a ani nemám, protože jsem byl suverénně nejhorší hráč na place. Jediné pozitivum toho asi je, že je konečně zas nějaký článek. Chtěl jsem postavičku věnovat Hedvovi,který měl druhy nejvyšší počet hlasů, ale ostatní hráči mi to neumožnili a tím se Jardovi omlouvám. Kdybych to totiž prý udělal, tak už mě nikdy nebudou volit, což jsem taky nechtěl , protože věřím, že pod vedením svého nového kouče Toméše Grünerů, se dostanu opět do formy a budu předvádět o mnoho lepší výkony, než doposud.

Rafička na závěr ubalil branko a já, jako hráč zápasu, jsem byl donucen také ochutnat. Pak jsme dopili posledních pár piv, rozloučili se s Niky, Hermionkou a Ondrou a vraceli se studenou pražskou nocí do našich domovů, za našimi dětmi, přítelkyněmi, manželkami a tak podobně. Na bytě jsem se ještě musel podívat do lednice (sušená pažitka dělá divy) a dát trochu rýže s masem, pak ještě sušenku, vyčůrat a spát.

Nemůžu se již dočkat příštího čtvrtka a doufám, že budu mít po zápase lepší náladu a hlavně cítit spokojenost se svým výkonem. Sportu zdar a fotbalu zvláště!

Mates Blahy Jr. 11