30.3.2017

Už ani nevím, kdy to začalo, ale cítil jsem to nad sebou už delší dobu. Byla to ona pověstná deka. Každý ví, a fanoušek Arsenalu desetkrát víc, že jarní část sezony bývá klíčová a velmi náročná. Prostě ideální příležitost všechno posrat, lidově řečeno. A přesto, že mi tato skutečnost byla velmi dobře známa, stejně jsem se poklesu formy nedokázal vyvarovat. Nejhorší na tom bylo, že se nejednalo jen o moje výkony, ale postupně se to šířilo jako zákeřná rýma džentlmenů i na moje spoluhráče. Šuteři, kteří normálně skórují z fotbalových i nefotbalových pozic se najednou nedokázali trefit do odkryté brankářské svatyně ani ze dvou metrů. A někteří i dvakrát za zápas! (sorry Jacobe). Minulý týden visela ve vzduchu jistá šance na zlomení, zápas byl velmi vyrovnaný a tempo urputné. Nic naplat, náš tým prohrál o gól a jak víme, tyhle prohry bolí nejvíc. Nedalo se dělat nic, než jen dopít pohár hořkého piva Pod Juliskou do dna a doufat v lepší zítřky.

Co člověka nejvíc mrzí v době kdy se nedaří jsou vzpomínky na dny, kdy to šlo skoro samo. Pohled do vitríny na už trochu zaprášenou šikmou věž v pize a Iron Mana (sorry Miki) se stával stále smutnějším.

Věděl jsem, že je potřeba nový impuls. Jedna pozitivní věc je výrazné jarní oteplení a s tím spojená šance zahodit termo legíny. Ta věc na chlapa prostě nepatří a mám pocit, že bez ní se hraje líp. Druhým impulsem byla výměna obutí za staronové střelky s kolíky speciálně na náš umělý katovnický trávníček, tzv „ágéčka“.

Bez legín, přezutý a s velkou dávkou odhodlání jsme se potkali ve velmi dobré sestavě. Věděl jsem, že podmínky otočit nepříznivý vývoj jarní části jsou ideální! Makali jsme od začátku, a i když stav utkání dlouho mluvil v náš neprospěch, věděli jsme, že herně na to máme. Díky skvělým přihrávkám soupeřů, ať už od Grüňáka nebo Vítka (i když tam si dodnes nikdo není jistý, zdali nešlo o nepovedenou střelu) jsem za chvíli oslavoval hattrick. Bomba! Nejlepší však ještě mělo přijít. V druhém poločase zápasu, přesně když se zápas lámal jako bochník chleba na naši stranu, se neskutečně blýsknul benjamínek týmu a Mišan a poslal mi kolmici jak podle pravítka. Všechno klaplo, jak mělo. Převzetí balonu a rychlé zakončení do vzdálenější šibenice dalo brankáři možnost pouze bezmocně máchnout lapačkou jak Čechmánkovi v nejlepších letech. Zápas se až do konce dohrával ve vysokém tempu, ale misky vah jsme pár góly navrch přiměli naklonit se definitivně na naši stranu.

Hospoda byla zasloužená, s Grünym jsme se poprali o hráče utkání, ale u srdíčka zahřálo, že všechny hlasy zůstaly ve vítězném týmu. To pomyslně zpečetilo náš dobrý výkon a mohlo se slavit. Pivko, žvejkací tabák a Matesovo tataráček už byly jen pomyslné třešničky na dortu fotbalové radosti, která se na Katovně ten večer servírovala.

M.L.