Ačkoliv mé fotbalové dresy zdobí číslo 7, všichni vědí, že jako Ronaldo rozhodně nehraju. Jsem ale srdcař a za svůj tým bych se ulítal k smrti a čím hůř hraju, tím víc se snažím spoluhráče hecovat (aspoň někde musím pomoci J ). Po absenci jednoho (legendárního) čtvrtečního fotbálku jsem byl natěšený jak slepice na zrní a se Šébou jsme celý týden, kromě vylaďování dokonale bronzově opálené pokožky, také tvrdě makali, řešili taktické aspekty posledních utkání a nacvičovali útočné akce na rozpálené pláži. Taktikou do dalšího utkání tak bylo hrát ve stejném týmu a tyto nově nabrané zkušenosti zužitkovat, což se také podařilo.
Rozdělení tedy bylo následující:
Real Madrid: Veslo (C), Rafa, Kralda, Gruny, Hedva, Marosz.
Deutschland: Bende (C), Tomko, Šéba, Mikič, Blahy, Bala.
Do začátku utkání se vlétlo naplno a oba týmy byly velice namotivované. První gólová situace přišla asi ve čtvrté minutě, kdy se střelou ze střední vzdálenosti prosadil Kralda a dostal svůj tým do vedení. Německo tak potřebovalo rychle odpovědět a to se mu podařilo hned třikrát. Během několika dalších minut tak byl stav 3:1 pro hráče v bílém a už to skoro vypadalo, že je namazáno a další průběh bude jasný. To by ale nebyl Real Madrid, oblečen do růžové, s bojovným Veslem v čele, aby se nesnažil tento osud zvrátit. A toto počínání bylo velmi úspěšné. Nejenže růžoví dokázali vyrovnat, ale dokonce první poločas zakončovali s jednobrankovým vedením – 5:4.
Zápas tedy v těchto okamžicích vypadal velice vyrovnaně. V krátké pauze proběhly rychlé týmové porady, rozdávání instrukcí a pokyny, co zlepšit oproti první půli. Do druhého poločasu, zdálo se, lépe naskočili bílí a opět dokázali svému soupeři poskočit na rozdíl tří bodů. Na několik minut z nebe začaly padat sněhové vločky a já si, zrovna chytající, pomyslel: „to nám padá štěstí, dneska vyhrajeme“. Obrovské gólové šance ale probíhali na obou polovinách hřiště, proto se nikdo nemohl divit, že standardní hrací doba skončila vyrovnaně, 9:9. Bylo zde tedy prodloužení, 2x5 minut, ve kterém se zdáli býti aktivnější Němci. Prosadit se však nedokázali. Navíc zažili krizový okamžik, když Miki dostal lehký cvrnknutí míčem přes předkožku, následně i přes obě varlata a takto odpaněn, s bolestivou grimasou, se skácel k zemi. Mikič - bojovník se však s tímto okamžikem dokázal vyrovnat a pokračovat v utkání v plném nasazení. Prodloužení tedy rozuzlení nepřineslo a, teprve podruhé v historii fotbálku, přišly na řadu pokutové kopy. Po krátkém dohadování a vzájemném nominování se pozice gólmanů ujali Gruny za tým Real a Bende za tým Německo. Nutno podotknout, že všechny kopy šly na bránu, ani Veslo tentokrát nepřestřelil. Ne všechny však skončily v síti. Posledních kopů se ujali sami brankáři a první kopající, Bende, svoji šanci neproměnil. Poté se postavil do brány, proti kopajícímu Grunymu. Těžiště dole, roztažené ruce... chytit = výhra, pustit = vyrovnání a kopání dalších penalt. Ani Gruny však svoji penaltu neproměnil a rozradostněný tým Němců tak po chycené penaltě mohl naskákat kolem svého kapitána a s úsměvy a řevem oslavovat cenné vítězství.
Po spočítáni vstřelených branek byl s pěti góly na kontě střelcem utkání zvolen Tomko. Hráčem utkání pak Šéba, který si tak sice neodnesl vytouženou kuličku, ale dostal krásný, německý fandící, přívěsek.
