8.8.2019
Fotbálek 8.8. 2019
Kruh se uzavírá. Naposledy jsem psal článek, kdy jsem barvitě popisoval moji eskapádu s nabíráním nových lidí do týmu. Tenhle tejden, co se hraje, tak ta samá kolegyně dala ve zkušebce výpověď asi tak dva týdny před jejích koncem. Supr. Dva měsíce zaučování právě vylítly komínem. Pracovní optimismus level nekonečně. Ale stejně jsem se na ten fotbálek těšil, protože jsem věděl, že si musím vytrhat nohy ze zadku jenom proto, abych získal puntíkovanou čepku pro nejlepšího vrchaře (i když s mojí současnou tělesnou konstitucí bych byl spíš tuhnoucí sprinter), kterou minulý týden přivezl Gruny a mě se přitom zaleskly oči a zalechtalo v podbříšku. Už jsem začal psát jména kapitánů, když v tom mě Míšán lehce předběhl a napsal mě s Grunym. Klasika. Co si pamatuju, tak podruhý v historii jsem vyhrál střižbu, klasicky jeden namlouvá hlasovku, druhej posílá fotku. Říkal jsem si, že jsem udělal první krok, ale celková sestava byla dost nabitá na to, abych považoval někoho za favorita. Po prvních dvou kolech – táhl jsem Míšán, Čau Dan, mě Gruny nazval mediální mrdkou, že tyhle dva hráče chtěl a vybral by si. Blbý, vybral si Šébu s Fandou.
Týmy následující
Dort He2 – Mišán, Čau Dan, Víťa, Víťovo brácha
Juve Gruny – Šéba, Fanda, Čau Dan kámoš, Lencoš
Přijel jsem drřív, abych se pořádně rozcvičil, takže když se začalo, už jsem měl úspěšně po první vlně laktátu v lýtkách, kotníky v medu jak by řekl Veslo. Věděli jsme, že nemáme až takovou útočnou sílu, ale v obraně budeme mít prešovskej beton aka Chelsea ve finále ligy mistrů s Čechýněm. V prvním poločasu nám tam spadlo snad úplně všechno, juve byli jak vystřižený z pomalenýho filmu, komedie na slowmotion, dařilo se nám i běhat, dobrej ťukec, trochu šťastný góly, ale góly. Vzadu jsme měli zmíněný beton a každý z nás měl na rukách lepidlo, takže poločas skončil 3:0 nebo 3:1 a vidina úspěchu byla za dveřmi, ale totálně jsme věděli, že nám asi dojdou síly.
Do druhého poločasu jsme vstupovali za totálního nasazení, doslova ubránit výsledek. Juve na nás vlítlo, klasickej vysokej presing a my se snad ještě víc zatáhly a chyby se začaly kumulovat a tím dali čuchnout soupeři, který mocně dotahoval. V mysli mi zůstávají zbrklé rozehrávky, ze kterých jsme velmi lacině inkasovali a mě to nenechalo klidným a začal jsem na všechny řvát. Prostě jako dycky. Vyvrcholilo to hláškou Víti na bráchu v epesní hysterii po obdrženém gólu „Ještě jednou a domů jdeš pěšky!“ Hra se přelévala ze strany na stranu, počet laktátů jsem po pěti minutách přestal počítat a jel jsem do maximálního nasazení. Co si budem, v druhý půli jsme byli slabším celkem, ale soupeř po většinu času střílel slepými a my drželi naděje na vítězství. Posledních šest minut, Juve nás vyšachuje jak Gary Kasparov první počítačový program. Snažíme se útočit, ale tutovky Víti, Víáťovo bráchy končí na měsíci nebo možná ještě dál. Z malýho vápna.
Pískej konec, smutek, focení, odchod se vztyčenou hlavou, dobrej zápas, každej den neuděláš dobrej rozhovor se šťastným koncem. Do hospody nepřichází mnoho plejerů a většinu drží prohraný celek a díky tomu vítězím a oblékám si vysněnou puntíkovanou čepku…